Jaromír Měchura

Jaromír Měchura

Narodil se 24. září 1926 ve Svatobořicích. Jeho rodiče zde měli malé hospodářství a vinohrad. Odtud také pramenil jeho vztah k přírodě a vinohradnictví. Jeho otec, Hynek Měchura, pracoval na dráze a byl veselý a společenský člověk. Často se u nich scházeli jejich přátelé, zpívalo se a dodržovaly se lidové zvyky a obyčeje, které mladého, vnímavého chlapce velmi zajímaly. Matka, Josefa Měchurová, rozená Ingrová, se starala o hospodářství a výchovu dětí.

Během II. světové války se vyučil krejčím u Richarda Zemka ve Svatobořicích. Od té doby byl také velmi dobrým přítelem s jeho synem, pozdějším malířem Leo Zemkem. Po vyučení pracoval jako krejčí u Antonína Kluďáka v Mistříně a krátce také v krejčovství v Kyjově.

Po roce 1948, když se rušili drobní živnostníci, nastoupil do Elektrosvitu ve Svatobořicích, pak nějaký čas pracoval na šachtě v Dubňanech a v letecké továrně v Kunovicích. Zde se také zapojil do národopisného dění a tam začalo jeho přátelství s primášem Hradišťanu Staňkem. Nakonec se vrátil zpět do Elektrosvitu, kde se seznámil se svou budoucí manželkou, Ludmilou, výbornou zpěvačkou. V roce 1955 se vzali a měli spolu tři děti: Jaromíra, Zdenka a Danu. V roce 1959 postavili rodinný dům ve Svatobořicích, který se stal místem schůzek lidí zanícených pro zpěv, národopisné zvyky a v neposlední řadě i dobrého vína. Jaru často navštěvovali jeho známí zpěváci, muzikanti a kamarádi z Hradišťska, Horňácka, Podluží i Kyjovska. Významný národopisný pracovník Mgr. Augustin Kúr z Kyjova dokonce pořádal svého času u Měchurů semináře pro začínající učitele hudby z Kyjovska. Při této příležitosti pan magistr složil manželům Měchurovým píseň „Pod Strážovským kopcem, tam je dědina“, která časem zlidověla.

Jaromír Měchura se velmi významně zapsal do historie Slováckého krúžku ve Svatobořicích. Byl jeho dlouholetým členem a zvláště ve zpěvu byl jeho nejvýraznější postavou. Spolu s vedoucími krúžku, Janem Kundratou, Václavem Urubkem a později manžely Osičkovými dokázal předat lásku ke zpěvu a národopisu celým generacím zpěváků a tanečníků. Byl vynikající zpěvák, ať zpíval sólově nebo se sborem. Významnou stopu zanechal Jara v Mužském sboru Svatobořice–Mistřín. Od založení sboru v roce 1984 byl aktivním členem, i když nejstarším, byl velmi oblíben. Do sboru přinášel nejen dobrou náladu a chuť do zpěvu, ale i písně, které sám po dlouhá léta skládal. Zpěvník, vydaný v roce 1986 s názvem „Hore kopcem cestička“ obsahuje písně, jež Mužský sbor zpívá dodnes.

Lidový skladatel Jaromír Měchura měl rád lidi, písně, práci ve vinohradě i víno z něj a samozřejmě lidové zvyky. Jeho životní postoje se projevují v celé jeho tvorbě. Písně, které skládal, jsou obrazem jeho života. Ukazují celý hospodářský rok na dědině od šlahačky přes odvody na vojnu, sklizeň zemědělských plodin, vinobraní, hody až po vánoční koledování. Zachytil životní situace jako svíci, svatbu, oslavy životních jubilejí tak, jek je on sám prožíval a přetvořil do svých písní. Ty dnes již přirozeně zlidověly a běžně se zpívají. V roce 2006 vydal při příležitosti 80. výročí narození Jaromíra Měchury Mužský sbor obnovené vydání zpěvníku pod názvem „Poďme chlapci před muziku“. Právě díky prvnímu a druhému vydání zpěvníku jsou jeho písně známé. Vždyť i na své písně hrdí kyjovští zpěváci přijali jeho písenň „Ej Kyjove, Kyjove..“ za svou a rádi ji zpívají na závěr Slováckého roku ve velkém chorálu přímo na náměstí před kyjovskou radnicí.

Ke konci života ho zlobilo srdce a ráno 9. února 1993 v nemocnici v Kyjově zemřel. A jak bylo pro něj typické, večer před svou smrtí si ještě na pokoji v nemocnici společně s primářem zazpívali.

Na závěr si dovolím použít jedno Jarovo říkání:

„Jak chudý a pustý má život ten, kdo nemá rád písničku a je bez přátel. Já pěsničky mám a ty naše slovácké – ty mám z duše rád, snáď nechybí mně ani dobrý kamarád. Co víc si možu eště přát…“