Slovácké svatby - krojované

- o udržení této slavnosti v kroji se snažili většinou členové krúžku. Před první svět. válkou to bývalo samozřejmostí, protože kroj byl jediným svátečním oblečením lidí na venkově. V polovině 20. stol. bývala v kroji na svatbě především chasa: mládenci a družičky.

Dožínky

- oslava dožaté se slavila od nepaměti. Radost z toho, že bude chléb a skončil jeden druh namáhavé práce, to byl velký důvod k oslavě. Obilí se seklo ručně kosami, vázalo se povřísly, stavělo se do mandelů, aby dosychalo, a nakonec se odvezlo k mlátičkám, kde se oddělilo zrno od plev a slámy. Pak se mohlo slavit. Dříve se tyto oslavy konaly ve statku hospodáře. Po roce 1948, kdy byly znárodněny statky a likvidováni soukromně hospodařící zemědělci, si chasa vybrala svého hospodáře, pro kterého se šlo krojovaným průvodem. Průvod vedl první sekáč a žnečka, kteří nesli dožínkový věnec. Po příchodu k domu hospodáře se zpívalo: " Hospodářu náš, chystaj nám aldamáš ...". První sekáč a žnečka předali hospodáři a hospodářce dožínkový věnec s vinšováním a připomněli jim, jak se chasa nalopotila, než všechno udělala, což by měl hospodář náležitě ocenit jak jídlem tak pitím. Po vynesení občerstvení se zazpívaly další dožínkové písně a muzika zahrála sólo hospodářům, kteří byli pozváni k muzice, většinou konané na "Zahradě"u školy.

Vinobraní- zarážání hory

- se už předvádělo pouze v jevištní úpravě. Symbolicky se zarazila hora, předvedlo se několik humorných scének při chytání zlodějů ve vinohradě a jejich potrestání. Krúžek předvedl pásmo našich tanců - skočné, slovenské, vrták a svatoborský danaj. Mužský a chlapecký sbor zazpíval písně o víně. Pak až do pozdních večerních hodin se ozýval zpěv ze "Zahrady" nebo z okolních sklepů.

Legrúti

 Chlapci v 18-ti letech byli zváni k odvodové komisi do Kyjova. Bývala to velká sláva. Děvčata nastrojila vůz smrčím, navázala krepové růže a mašle i na koně, a pak chlapci za zpěvu odvedeneckých písní jeli do Kyjova. Odvedenci, kteří byli odvedeni, si koupili v krámu odvedeneckou vonici. Ti, kteří odvedeni nebyli, si koupili vařejku. Byla to velká ostuda a takovému neodvedenému chlapci se hanlivě říkalo "krypl".

Hody

- ukončení hospodářského roku a oslava s tím spojená. Událost, na kterou se těšil nejenom krúžek, ale všichni obyvatelé vesnice. Pilné hospodyňky oličovaly již podruhé své domy, což naznačovalo důležitost této lidové tradice. Chlapi kontrolovali vína, jestli už dokvasila a budou-li na hody čistá. Do vesnice k rodinám se sjížděli rodáci, které vítr života zavál trošku dál od rodinného krbu. Ale bývali to také známí, přátelé a kamarádi, kteří k nám na hody rádi jezdívali. Slovácký krúžek měl na starosti celou organizaci hodů. Ta začínala už dlouho dopředu, kdy se volili stárci. V letech 1947-1950 byli stárci na konci kalendářního roku voleni valnou hromadou. V následujícím roce organizovali chasu. Do své funkce již nebyli schvalováni místním starostou a radními, jak tomu bývalo dříve. Stárci si sami vybírali stárky a společně se domluvili na pudmistrovi. Vybraný pudmistr byl poctěn touto funkcí a během hodů se snažil svým chováním potvrdit správnost této volby. V následujících letech si chasa vybírala nejschopnější chlapce až před dožínkami, a ti pak stárkovali jak na dožínky, tak na hody. A již v těchto letech začínaly být problémy se zajištěním pudmistrů. Už to nebývala pocta, ale obět'. Většinou se obětovali ti manželé, kteří měli zájem o udržení této tradice v naší vesnici. Z těch nejstarších vzpomeňme: Michal a Rozína Koutní, František a Marie Rolencovi, František a Marie Sedláčkovi, Václav a Marie Procházkovi, Jan a Marie Koudelovi, Jan a Libuše Kundratovi, Václav a Božena Urubkovi, Pavel a Marie Esterkovi, Antonín a Jaroslava Hajní, Ferdinand a Marie Osičkovi. A z těch nejmladších, kteří se obětovali vícekrát, to byli František a Ivana Sedláčkovi.

Do roku 1977 se dodržovaly hodové muziky tři. V neděli byla slavnostní hrubá Mše svatá a mládež na ni chodila v kroji, což se dělo k nelibosti úřadů. Do roku 1951 odpoledne vycházely pro stárků, stárky a pudmistra dva průvody. První od Lidového domu a druhý od Sokolovny. Od roku 1952 se průvody sjednotily a seřadiště bývalo u Sokolovny. Průvod končil opět na Lidovém domě nebo na Sokolovně, kde si chlapci zazpívali a zaverbovali "Po holénce", zatančili s děvčaty pár polek a společně se odešlo na večeři. Po večeři pokračovala hodová muzika, při které proběhla i všechna sóla stárků, jejich rodičů a pudmistrů. V pondělí bývala po večeři muziky maškara. Kluci se oblékali za děvčata a děvčata za kluky a většinou se zpívali hojačky, čímž se potrápili nejvíce muzikanti. Úterní hodová muzika byla většinou "zástěrková". V pozdějších letech se ustálila tradice hodových muzik v sobotu, neděli a úterý. Na pondělní muziky chodili Svatobořáci do Mistřína a na úterní přišli Mistřiňáci do Svatobořic. Tyto dvě muziky byly doprovázeny bitkami mezi chasou, tenkrát ještě dvou obcí.

Dále se slovácký krúžek prezentoval pří křest'anských svátcích. Především na Vánoce, kdy patřilo k jeho povinnostem vyzdobení kostela. Jelikož obě obce, tenkrát samostatné, patřily pod jednu farnost, zdobení kostela se po roce střídalo s mistřínským krúžkem. Účast v krojích na Božím těle v průvodu, na poutích, byla samozřejmostí. Slovácký krúžek se také scházel při různých pracích, kde přiložil ruku k dílu a přidal nejednu pěknou písničku. Kromě jiného to bylo při draní peří, vaření trnek či "vyšustování turkyně". Bylo to především aktivitou chlapců, kteří měli důvod k návštěvě děvčat. A že to s tou aktivitou někdy přeháněli, si můžeme přečíst v kronice krúžku, kde si starosta stěžuje, že vystoupení bylo poslabší z důvodu malé účasti při nácviku na zkouškách. Chasa se vymlouvala, že musela "vyšustovat turkyň“.