Internační tábor

      Historie svatobořického tábora sahá do vzdálené minulosti. V roce 1912 za balkánské války cítili kyjovští občané se Srby a Černohorci a sbírali milodary pro raněné slovanské bratry. Velkým lampiónovým průvodem a hudbou byl v Kyjově oslaven pád Skadaru a jeho dobytí Srby. Tyto projevy byly u rakouských vojenských úřadů zapsány k předchozím proviněním a Kyjovu se dostalo název "Malé Srbsko".

      Hned na počátku války se naskytla vojenským úřadům možnost ztrestat vzpurné moravské Slováky i "Malé Srbsko". Již v září 1914 byl zatčen úředník okresního hejtmanství Oldřich Pancner za výkřik, aby vojáci nestříleli proti bratřím Slovanům. A právě v této době začátkem září 1914 zamýšlela rakouská vojenská správa postavit v Kyjově baráky pro haličské uprchlíky. Baráky měly být postaveny ve městě, či v bezprostřední blízkosti města. Vojenská komise prohlédla jeden pozemek u parku na "Újezdě“, ale vzhledem k tomu, že se představitelé města bránili, čemuž zde nahrál nedostatek pitné vody, komise od svého úmyslu upustila. Rakouská vojenská komise však věděla, proč mají být baráky postaveny právě v Kyjově, a proto hledala místo dále. Autem potom odjela na opačnou stranu města. Při jízdě směrem na Hodonín rozhodla, že baráky budou postaveny mezi cikánským táborem a obcí Svatobořice. Tedy na rozhraní katastrů Kyjova a Svatobořic. Tím byla splněna podmínka-když nebudou vystěhovalecké baráky postaveny přímo ve městě, tak alespoň v jeho těsné blízkosti.

      Vojenská správa postavila kolonii vystěhovaleckých baráků na poli velkostatku hraběte Seilerna z Milotic. Baráky v počtu pěti jednopatrových zděných staveb a celkem dalších 15 budov po obou stranách silnice ubytovali v následujících letech přes 7 000 válečných uprchlíků z Haliče a Bukoviny, většinou židů, kteří se v Kyjově a okolí poté usazovali. Dále zde byli Ukrajinci a ukrajinští Rusíni. Státní péče jim byla 15. prosince 1918 zastavena, ale na jejich žádost a náklady zde bylo ponecháno 1 109 osob. Poslední transport s uprchlíky - navrátilci, odjel 24, listopadu 1920 ze Svatobořic do Haliče. Děkovný dopis, který dostal náš stát od Výpomocného komitétu pro vystěhovalce ve Vídni, vyjadřuje nejen poděkování za péči, ale je i důkazem bratrství a slovanské vzájemnosti. Dopis byl zároveň první tečkou za válečnou etapou historie tzv. baráků ve Svatobořicích.

Meziválečná historie

      Již počátkem roku 1920 se staly svatobořické baráky znovu předmětem dalších plánů ministerstva vnitra. Měli zde být internováni nepřátelští živlové ze Slovenska. Od ledna 1921 je objekt bývalého uprchlického tábora ve správě ministerstva školství a národní osvěty-pro ubytování brněnského starobince-chorobince a v menší části ministerstva veřejného zdravotnictví pro zřízení karantény pro vystěhovalce ze Slovenska. Kronika obce Svatobořice už v té době zaznamenala: přes zdravotní stanici v barácích odjíždí den co den každým vlakem mnoho Slováků  do Ameriky, asi 100 lidí denně.  Např. jen za rok prošlo vystěhovaleckou stanicí přes 15 tisíc osob do Kanady, Argentiny, USA, Austrálie a Chile. Za celou dobu trvání tohoto zařízení až do 31. prosince 1933 prošlo stanicí na 100 000 osob, což byla podstatná část ze čtvrt milionu vystěhovalců dvacátých let. V průběhu dalších let se řeší řada údržbových a obnovovacích prací na objektech tábora. V roce 1934 se rovněž začíná přemísťovat brněnský chorobinec. V průměru zde bylo umístěno v 15 odděleních až 600 chovanců. Vystěhováním chorobince v listopadu 1935 skončila další etapa meziválečné historie baráků. V dalších letech je zde několikrát dražba na zařízení, které je rozprodáváno občanům z okolí. Do části budov je nastěhována četnická stanice, jsou zde byty četníků.

      Po přijetí mnichovského diktátu musí řešit neobvyklou a poprvé v dějinách vzniklou situaci i zemský úřad v Brně, který provádí evidenci osob, zbraní, pohyb obyvatelstva přes demarkační čáru a řadu dalších věcí. Využití svatobořických baráků je spojeno s výnosem ministerstva veřejných prací z konce roku 1937, kdy ministerstvo ukládá Zemskému úřadu v Brně předložení návrhu na adaptaci táboru pro umístění části emigrantů - práce byly ukončeny 8.srpna 1938.

      Kronika obce v této době uvádí: v roce 1938 sem přišli henleinovci, kteří zde byli internováni, když v Sudetech vznikly nepokoje. Chovali se zde  velmi drze, ne jako internovaní, nýbrž jako páni. Byli zde do obsazení Sudet  německým vojskem. Dne 28. září 1938 byl v daných objektech tábora zřízen opět uprchlický tábor. Účelem tábora bylo zadržení osob politicky nespolehlivých a umístění těch, kdo byli úřady vzati jako rukojmí. Již tohoto dne sem přijel transport s 506 osobami. Jedni z tábora odjížděli a druzí sem vzápětí přijížděli. I několikadenní historie internačního tábora těchto dnů v sobě odrazila složitost řešení politických otázek v těchto bouřlivých událostech. Tábor se velmi brzy zaplnil a stal se nehostinným domovem uprchlíků z pohraničí obsazeného Německem. V dalším roce je tábor využíván ministerstvem sociální a zdravotní správy jako zbytková ubytovna pro práce neschopné uprchlíky, choré a přestárlé.

V roce 1941 byl stav obyvatel tábora k 31. prosinci 86 osob. V horních objektech byla dále ubytovna "Schout Polizei", byty četníků, úředníků a gážistů. Dne 14. srpna 1942 se započaly v táboře práce podle příkazu fonogramu, který nařizoval do 8 dnů zřídit pryčny pro 1 700 osob a opravit plot kolem celého objektu. Zároveň byl zbudován mostní tunel přes okresní silnici.

      Dne 17. září 1942 byl zde zřízen internační tábor pro dospělé příbuzné těch osob české národnosti, které za války uprchly do zahraničí. V průběhu září a října ukončilo gestapo v táboře kartotéku internovaných osob. Pro řadu vězňů byly Svatobořice jen přestupní stanicí do koncentračních táborů, ze kterých se již nevrátili.

      Z počátku byl tábor osvětlován ostrými reflektory, později byly nahrazeny žárovkami na sloupech. V rozích byly vybudovány kulometné věže, kolem dokola dvojí plot - deskový a vně ještě drátěný, završený ostnatým drátem. Strážní službu zde konali protektorátní četníci v počtu 100 mužů. Po dobu trvání tábora se zde vystřídali 2 velitelé. Zejména za prvního velitele "poturčeného" Fr. Kaisera bylo v táboře velmi těžko a mnohdy si jeho "metody" práce s vězni nezadaly s gestapáckými. Muži v táboře byli od počátku zaměstnáni na stavbách nových baráků, ženy v táborové kuchyni, uklízely apod. Později jezdili za prací, jak muži tak i ženy i mimo tábor. Ženy pletly vložky do bot a klobouků, šily šaty pro internované. Styk mužů s ženami, které byly v horní části tábora, byl zakázán. Nejpřísnější a nejnebezpečnější byl tento úřední rozkaz: "přiblíží-li se někdo z vězňů k plotu, četník má bez vyzvání okamžitě střílet." Další zákazy se týkaly čtení, psaní domů, oslovování židů aj.

      Dne 5, září 1943 sem bylo dopraveno ostravským gestapem asi 100 osob pro sabotáže na železnici. Další skupinou byli rodinní  příslušníci partyzánů ve Slovenském národním povstání. Poté utečenci z prací v Německu a nejsmutnějším transportem bylo 50 dětí z pražské Jenerálky. Děti, které neměly rodiče. Děti sem byly přivezeny 14. dubna 1944 ve věku 2-16 let, děvčata a chlapci. Jejich rodiče byli popraveni v Mauthausenu za podíl na atentátu na Heydricha. Zde bydlely samostatně a pečovali o ně vybraní internovaní. Vyučování však gestapa zakázalo.

      Židé měli v táboře nejkrutější úděl, bydleli v nedostavěném baráku, v kruté zimě, spali na holé zemi, měli na sobě jen oblečení. Tábor pro ně byl jen přestupní stanicí do vyhlazovacích táborů. Statečně snášeli sadistické mučení, zimu a hlad, neustálé prohlídky a nástupy, opakované ponižování a tvrdou práci. Postupně byli rozesláni do Terezína, Osvětimi a jinde.

Konec internace

      Počátkem dubna 1945 byla odstraněna tabule umístěná na vjezdu do lágru, aby tato "firma“ označující neblahé místo pobytu českých perzekuovaných osob, zbytečně nepřilákala německá vojska k neplánované mstě. Dne 12. dubna přijelo gestapo a napětí mezi vězni dosáhlo vrcholu. Poslední evidence internovaných byla však již branou na svobodu. Většina byla propuštěna, část v počtu 120 byla převezena do Plané nad Lužnicí. Poslední vězni opustili tábor 13. a 14. dubna 1945.

      Celkový počet vězňů, kteří prošli internačním táborem, byl 2 683 osob. Před frontou 17. dubna ještě německé vojsko obsadilo již prázdný a opuštěný tábor. Zapálili správní budovu, aby zničili dokumenty, a pak Svatobořice i internační tábor opustili. Dne 19. dubna byly Svatobořice osvobozeny Sovětskou armádou.

      Mezi internovanými vězni byla řada vynikajících umělců, skladatel Václav Kaprál, medailer prof. Otakar Španiel, sochař Julius Pelikán, spisovatelka Olga Košutová, prof. hudby B. Plicka aj.

      .Podmínky v internačním táboře sice nedosáhly úrovně násilností a zrůdností koncentračních táborů, ale internovaní zažili i tak dost fyzického útlaku a hladu.

      Ve Svatobořicích a okolních obcích kolem tábora se našlo dost odvážných lidí, kteří doručovali po celou dobu do tábora balíčky s jídlem, dopisy příbuzných a tím se pro internované stalo jejich věznění snesitelnějším.

      Vítěznými salvami sovětských děl skončila i nejkrutější doba a historie tohoto "černého místa" u Svatobořic. Místa, které se navždy zapsalo do srdcí všech těch, kdo prošli internačním táborem.

Poválečná historie

      Ihned po přechodu fronty dostal tábor nové obyvatele-nacistické přisluhovače, kolaboranty a zrádce. Osudy "černého místa" u Svatobořic tedy pokračovaly dále. Tábor po válce nesl název Zajišťovací tábor, od ledna 1946 Internační středisko Svatobořice, v němž byli Němci připraveni na odsun do Německa. Postupně zde zůstali jen přestárlí, které Německo pro jejich nemoci a věk odmítlo vzít do jejich domoviny. Od října 1946 bylo středisko přejmenováno na starobinec pro Němce a hlídali ho jen civilní dozorci. Od roku 1947 byl opět přejmenován ze Starobince pro Němce na Nemocniční středisko ve Svatobořicích. Chovanci zde byli vlastně na dožití, jejich úmrtnost byla značná, příčina - sešlost věkem.

      V roce 1947 se na barákách odstranil vysoký plot, postavený za války i s ostnatým drátem, a dalo se vše do původního stavu. Vykopané sloupy elektrického osvětlení se použily pro obecní rozhlas. V srpnu 1951 byl rozbourán přechod nad silnicí z vrchních baráků do spodních-"most vzdechů" - poslední upomínka na internační tábor.

      Přesto však objekty bývalého internačního tábora dostaly ještě v závěru roku 1949 nové obyvatele, kteří signalizovali již jinou dobu - objekt převzalo ministerstvo práce a sociální péče, které ho použila jako středisko pro demokratické Řeky. Dne 11. září 1949 se nastěhovali na baráky vojáci a vojačky řecké demokratické armády. Na hlavní budově byla jejich značka E. A. M. Bylo jich asi 500. Jsou ve.směs tmavé pleti.Jsou veselý a zpěvný národ a zdá se, že se jim u nás líbí. Chodí také na práci k rolníkům, na silnici, která se asfaltuje, a později nakládali též  řepu na vagony. Koncem října přišla do tábora nová skupina Řeků i s rodinami, někteří z prvního transportu jsou zase odesílání jinam. Pracují na stavbě nového rybníka na loukách pod baráky. Byli zde do 7. července 1950 a pak byli přestěhováni do různých oblastí  našeho státu.

      Po jejich odchodu byla l. října 1951 v objektech umístěna vojenská posádka, která roku 1957 objekty uvolnila pro textilní závod. V druhé části tábora se roku 1949 začal stavět nový textilní závod s názvem Buchlovan, kde se již v únoru 1950 začaly vyrábět technické tkaniny.

      V roce 1965 byl postaven v místě bývalého „mostu vzdechů“ pomníček.

Reklama: