Obsah

Osobnosti obce

 

ak. malíř Vladimír VašíčekAkademický malíř Vladimír Vašíček

 

Běh života a času

Venkovskému prostředí jižní Moravy, kde Vladimír Vašíček vyrůstal, byly ještě v prvních desetiletích 20. století otázky výtvarného umění vzdálené. Otec budoucího malíře považoval za samozřejmé, že se jeho prvorozený syn vyučí řemeslu. Tak se stalo, že Vladimír Vašíček mohl svůj vrozený výtvarný talent, lásku k barvě a nadšení z práce s tužkou a štětcem uplatnit zpočátku hlavně v dekoratérské a pozlacovačské dílně kyjovské řemeslné firmy. Jako chlapec nacházel vnitřní vztah k malbám v chrámech, kde zaměstnanci dílny často pracovali. Díky práci na těchto zakázkách si budoucí malíř osvojil smysl pro řád, zálibu v živých barvách a dekorativní cítění. To byly výtvarné vklady, které jeho pozdější tvorbu neopustily. Probouzející se zájem o malířství přivedl Vladimíra Vašíčka již v mládí i do hodonínského Domu umění, „chrámu múz“, obklopeného životem maloměsta a folklorem slováckého venkova. Zde se setkal s originály současných regionálních autorů i malířů širšího významu, jako byl Joža Uprka, Alfons Mucha a mnoho dalších.

Po vyučení řemeslu, začátkem roku 1938, nalezl Vladimír Vašíček novou pracovní příležitost u reklamní a dekoratérské firmy ve Zlíně. V moderním a mladém městě se mu poprvé zjevilo i progresivní soudobé umění. Období této druhé Vašíčkovy kulturní lekce bylo záhy násilně přerušeno. Osudný rok 1939 zasáhl do života hocha v době, kdy ještě nedosáhl dvaceti let. Za okupace naší země nacistickým Německem, v březnu toho roku, došlo k omezení provozu dílny a nejmladší zaměstnanec s krátkou praxí byl dán k dispozici pracovnímu úřadu. Sdílel tak neblahý úděl svých generačních druhů, kteří byli vytrženi z domova a zařazeni do transportů nuceného „totálního pracovního nasazení“ odjíždějících do „Říše“. Vladimír byl poslán k těžké práci na stavbu železniční tratě mezi Mnichovem a Innsbruckem. Jeho tělesná konstituce nebyla však pro fyzicky náročnou práci způsobilá. Po měsíci byl přeřazen k malířské firmě v Garmisch-Partenkirchenu, ale až později, po velkém úsilí, získal v Linzi propouštěcí doklad. Zpět do okupované vlasti se dostal až po delší válečné „odyseji“. V dubnu 1940 nalezl zaměstnání ve Zlíně a tam se téhož roku přihlásil k přijímacím zkouškám do podnikové Školy umění, sponzorované Baťovou firmou. Po absolutoriu, před polovinou července 1944, byl svatobořický student přijat do zaměstnání v projekční kanceláři Baťových závodů. Prozaické zaměstnání jej neuspokojovalo a neutlumilo jeho touhu po štětci a paletě. Proto bezprostředně po válce vstoupil na Akademii výtvarných umění v Praze. Jako absolvent zlínské Školy umění byl po přijímací zkoušce zařazen do druhého ročníku. Někteří studenti ateliéru nebyli s metodami výuky a výtvarným příkladem spokojeni. Patřil k nim i Vladimír Vašíček, který již po roce přešel do oddělení Jána Želibského. Více než pobytem na Akademii získal budoucí malíř studiem výtvarné literatury a originálů v Národní galerii i na pražských výstavách.

Tvořivé a harmonické prostředí studentů pražské Akademie narušil komunistický převrat v únoru 1948. Hluboká krize hodnot a ideologické boje pronikly i na vysoké školy. Vladimír Vašíček již před prázdninami roku 1948 splnil veškeré studijní povinnosti a získal absolutorium. V té době byl půl roku ženatý a o víkendech pravidelně jezdil do Svatobořic za svojí manželkou. Po návratu z dvouměsíční vojenské služby, konané o prázdninách roku 1948, ztratil Vašíček možnost trvalého pobytu v hlavním městě. Z Prahy odešel na rodnou Moravu do Svatobořic, kde postupně začíná tvořit i vystavovat. Život Vladimíra Vašíčka protkávaly nejrůznější duchovní pohnutky. Sehrávaly v nich roli i přátelské kontakty s řadou teoretiků a historiků umění, s umělci i básníky a s lidmi hlubší myšlenkové orientace. Od poloviny šedesátých let se Vašíčkově tvorbě konečně dostávalo uznání. Osobním úspěchem a předním zájmem malíře v první polovině šedesátých let bylo vytvoření pevného pracovního prostředí a později též harmonického obydlí čtyřčlenné rodiny dostavbou vlastního rodinného domku ve Svatobořicích. Malíř svůj ateliér vybudoval v patře nad bytem. Velké okno umělcovy pracovny bylo spojeno s dveřmi vedoucími na balkon obrácený k severu a západu, aby pohledově obsáhlo široké a působivé panorama rozevírající se od středu obce, usazené v malebném prostředí úrodných polí a vinohradů, až po zčechraný horizont Strážovických kopců a vzdálených pahorků Chřibů.

Rok 1968 byl pro Vladimíra Vašíčka jistým mezníkem v tvorbě i v osobním životě. V r. 1968 byl umělec hluboce deprimován úmrtím otce a o dva roky později ztratil i matku. Skličující byl zvláště neblahý obrat v politické situaci naší země: obsazení Československa sovětskými vojsky a následný proces takzvané normalizace, při níž docházelo opět k preferenci autorů, kteří byli ochotni smířit se s praktikami komunistického režimu. Po brněnské a zlínské výstavě, uspořádané v roce 1969 k umělcovým padesátinám, byla výstavní aktivita malíře na několik let utlumena.

Zásadní význam mělo až umělcovo výstavní vystoupení v Praze v r. 1988, které bylo pozitivně oceněno i v oficiálním pražském tisku. Jeho výtvarná aktivita vzrůstala a k svým dalším významným životním jubileím připravoval nová díla a další výstavy. Umělci se až na sklonku života dostalo ocenění. V sobotu 21. září 2002 převzal Vladimír Vašíček v kulturním domě v Kyjově, spolu s hercem Národního divadla Josefem Somrem, titul čestného občana města Kyjova.

To vše probíhalo za nové politické situace, v zemi opět obdařené svobodou. Atmosféra pravdy a svobody projevu povzbuzovala Vladimíra Vašíčka k opětovnému tvůrčímu vzplanutí, naplňovala jej životním optimismem a touhou po neotřelých malířských realizacích a výtvarných inovacích. Každým rokem v jeho ateliéru přibývala řada olejů a mnoho desítek kvašů, ze kterých pro další prezentaci vytřídil malíř vždy jen ty nejzdařilejší.

Životní pouť Vladimíra Vašíčka byla ukončena nečekaně a náhle v jeho domě ve Svatobořicích dne 29. srpna 2003.

 

Výběr z brožury Doc. PhDr. Josef Maliva, CSc.